top of page

O bělovlasém staříkovi a jeho "milášcích" 2. část

Aktualizováno: 20. 3. 2023

Bylo 14.dubna 1945. Děti, které právě pomáhali rodičům na polích nedaleko bavorského Aschbachu spatřili na silnici dva přijíždějící americké tanky a za nimi malou jednotku pěchoty. Někteří z vojáků měli černou pleť a zvědavým dětem házeli žvýkačky. Aschbach byl městečko s pár sty obyvateli, jehož dominantou byl zámek, patřící šlechtickému rodu Pölnitzů. Když vojáci vstoupili do zámku, hned je upoutalo neobvykle velké množství beden a krabic všemožných velikostí, naplněných uměleckými předměty, hlavně pak obrazy.


Hildebrandt Gurlitt, kolem roku 1941 (zdroj: Bundesarchiv Kolenz)


O pár týdnů později dorazili na zámek kapitán Posey s vojínem Kirsteinem, členové proslulých „The Monuments Men“, u nás známých jako „památkáři“. Jejich úkolem bylo zmapovat uskladněné artefakty a získat bližší informace k jejich původu od tehdejších obyvatel zámku, mezi které patřili mimo jiné i dva významní nacističtí obchodníci s uměním, Karl Haberstock a Hildebrandt Gurlitt, kteří nalezli na zdejším panství přítele barona von Pölnitze útočiště s blížícím se koncem války. O několik dní později již Američané věděli, že zámek je jedním obrovským skladištěm soch, obrazů a dalších uměleckých předmětů, patřících mimo zmíněných Haberstocka a Gurlitta, také např. Heribertu Füttererovi, veliteli divize německého letectva pro Čechy a Moravu nebo Ewaldu von Kleistovi, bývalému veliteli skupiny armád wehrmachtu. Následující měsíce strávili američtí badatelé tvorbou inventarizačních seznamů a výslechy zainteresovaných osob, s cílem objasnit původ nalezených pokladů. O Hildebrandtu Gurlittovi ve svých záznamech uvedli, že byl Hitlerovým obchodníkem s uměním, s významnými konexemi v nacistických kruzích a především ve Francii, odkud také pocházela velká část jím pořízených uměleckých sbírek. Existovalo důvodné podezření, že pocházejí z uloupeného majetku židovských majitelů.


Jenže Gurlitt byl na příchod amerických vyšetřovatelů připraven. Při výsleších se vtělil do role oběti nacismu, do role muže, který zachránil vzácná umělecká díla před zničením a nikdy se nedopustil něčeho špatného. Využil přitom svůj částečný židovský původ po babičce s tím, že na spolupráci kývnul nacistům jenom proto, aby si zachránil vlastní život. Američané mu alespoň zčásti uvěřili, protože na rozdíl od Haberstocka, kterého převezli v srpnu do vyšetřovací vazby v rakouském Altaussee, mohl Gurlitt zůstat v Aschbachu, byť v domácím vězení. I to však bylo nakonec zrušeno a Gurlitt se v lednu 1948 přestěhoval do Düsseldorfu, kde se stal ředitelem městského muzea Kunstverein. V roce 1950 mu byla jeho sbírka umění navrácena z archivu známého jako Wiesbaden Central Collecting Point. Gurlitt se stal opět respektovaným členem společnosti a s podporou düsseldorfských průmyslníků dokonce představil své sbírky na několika výstavách. V roce 1953 vystavil některá ze svých děl na výstavě německého umění ve švýcarském Luzernu a o rok později zorganizoval výstavu s názvem "Díla francouzského malířství a grafiky" v Essenu, kde visely mimo jiné skvosty francouzských impresionistů Paula Signaca, Auguste Renoira a Edgara Degase. Je vysoce pravděpodobné, že hlavním Gurlittovým záměrem při zmíněném vystavování obrazů bylo ověřit, zda se objeví nějaké nároky od původních, skutečných majitelů.


Hildebrandt Gurlitt zemřel jako vážený občan při autonehodě v roce 1956. V dobových nekrolozích byl oslavován jako důležitá postava poválečného západoněmeckého uměleckého života. Jeho manželka Helene se poté přestěhovala na počátku roku 1960 do Mnichova, kde koupila dva drahé byty v nové budově ve čtvrti Schwabing. V květnu 1960 nechala aukční síní Ketterer Kunst vydražit čtyři díla ze sbírky svého manžela, včetně Beckmannova "Bar, Braun", který dnes patří muzeu v Los Angeles.


Jeho „spolubydlící“ ze zámku Aschbach Karl Haberstock v jednom ze svých dopisů z roku 1949 napsal, že americké úřady podcenili Gurlittovu roli v nacistickém „obchodu“ s uměním. Existuje mnoho příkladů prací, které Gurlitt získal za pochybných okolností. V německých muzeích dnes visí řada obrazů, které byly zakoupeny od Hildebrandta Gurlitta. Existují dokonce obrazy, které Gurlitt koupil pro Hitlerovo muzeum v Linci a které se kvůli jejich nejasnému původu staly majetkem státu. Jeden takový obraz, krajina klasicistního malíře Jakoba Philippa Hackerta, dnes visí na německém ministerstvu zahraničí. Jeden z obrazů, které „památkáři“ našli na zámku Aschbach v bedně, kterou Gurlitt označil číslem 36, vytvořil slavný bulharský malíř Jules Pascin, narozený v roce 1885. Zobrazuje dvě ženy, jednu nahou a druhou v košili, a muže. Zdá se, že jsou to cizinci a nedívají se jeden na druhého. Pascin jej namaloval v Paříži v roce 1909 a nazval "Ateliér malíře Grossmanna". V roce 1930 pak spáchal sebevraždu. Gurlitt tvrdil Američanům, že obraz patřil jeho otci, který ho koupil předtím, než se nacisté dostali k moci. Ve skutečnosti však sám zakoupil Pascina v roce 1935 za 600 říšských marek, což bylo podstatně méně, než jeho tržní cena, od Julia Ferdinanda Wollfa, dlouholetého šéfredaktora drážďanských novin Dresdner Neueste Nachrichten. Wollf byl vášnivě etický a respektovaný novinář, dokud ho nacisté v roce 1933 nevyhnali z úřadu. Kvůli svému židovskému původu brzy přišel o svůj majetek a SS zpustošila jeho byt. V roce 1942, krátce před plánovanou deportací do koncentračního tábora, si vzal, spolu s manželkou a bratrem, život. Po počáteční konfiskaci obrazu ho Američané v roce 1950 Gurlittovi vrátili. Poté musel být buď samotným Gurlittem nebo jeho manželkou prodán. V roce 1972 se pak vydražil v aukci Christie's v Londýně za téměř 40 000 dolarů.


V roce 1956, kdy Hildebrandt Gurlitt zemřel, bylo jeho synovi Corneliusovi 24 let. Studoval právě dějiny umění na univerzitě v Kolíně nad Rýnem a důvod, proč si vybral tento obor byl zcela nasnadě. Odmalička vyrůstal obklopen uměleckými díly, která nashromáždil jeho otec, muž kterého během světové války příliš často nevídal, ale přesto k němu vzhlížel a sdílel s ním jeho vášeň. Když pak v roce 1968 zemřela i jeho matka, stal se hlavním ochráncem a správcem otcovi sbírky on.


Pokračování v příštím blogu



Obraz "Quai de Clichy" slavného francouzského pointilisty Paula Signaca pocházející z Gurlittovi sbírky byl jako jeden z mála vrácen v roce 2019 potomkům původního majitele (Zdroj: Artnet)




57 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comentários


bottom of page