top of page

O bělovlasém staříkovi a jeho "milášcích" 3. část

Kdo ví, co by se stalo, kdyby si 22.9.2010 ve vlaku z Curychu do Mnichova jeden z celníků nevšimnul nervózně vypadajícího šedovlasého staříka s pasem na jméno Cornelius Gurlitt a nenahlásil jej následně německému finančnímu úřadu jakožto potenciálně podezřelého z daňových úniků.


Dva jezdci na pláži od Maxe Liebermanna byli v roce 2015 vráceni dědicům původních židovských majitelů (Zdroj: Artnet)


Možná by se tak svět o jeho stejně tak monumentálním jako kontroverzním pokladu dozvěděl až v roce 2014, kdy Cornelius Gurlitt ve věku 81 let zemřel, zčásti díky svému již delší čas chatrnému zdraví a zčásti zcela jistě díky hlubokému duševnímu traumatu, které ho postihlo poté, co mu úřady odebraly jeho zbožňovanou sbírku obrazů po otci. A kdo ví, možná by se svět díky shodám různých okolností o jeho „milášcích“ nedozvěděl vůbec.


Cornelius Gurlitt byl podivín. Po smrti obou rodičů se dokonale vtělil do role syna – dědice, ochránce rodinného pokladu. Uzavřen před světem v jednom ze dvou mnichovských bytů na náměstí Artur-Kutscher-Platz od roku 1963 nesledoval televizi, od roku 1967 nebyl dokonce ani v kině, poslouchal jen rádio a četl noviny nebo knihy, denně si dlouhé hodiny prohlížel nejoblíbenější plátna a kresby, které měl všude na stěnách, v zásuvkách nebo i v krabicích od banánů. Stýkal se pouze se svou sestrou a podnikal pravidelné výlety vlakem do Švýcarska, kde z konta vybíral hotovost na živobytí, kterou utržil za nahodile prodávané obrazy z rodinné sbírky. V pozdějších letech také často cestoval, vzhledem ke zhoršujícímu se zdraví, za svým lékařem do malého městečka na jihu Německa. Hotel si přitom vždy měsíce předem objednával dopisem pečlivě zformulovaným na psacím stroji a podepsaným plnícím perem.


Příkaz k prohledání mnichovského bytu Cornelia Gurlitta vydaly německé orgány v září 2011. Proč nakonec došlo k úřední prohlídce až na konci února 2012 nebylo dodnes vysvětleno. Mezitím Gurlitt, který zjevně potřeboval více peněz na léčbu své srdeční vady, nabídl v listopadu 2011 v aukci v Kolíně nad Rýnem obraz německého expresionisty Maxe Beckmanna nazvaný „Krotitel lvů“. Ten se nakonec prodal za 720 tisíc euro a o výtěžek z aukce se Gurlitt na základě dohody podělil s potomky Alfreda Flechtheima, židovského sběratele umění, který za války uprchl do Londýna a v Paříži zanechal svou sbírku, včetně zmíněného Beckmannova plátna. Gurlitt inkasoval něco přes 400 tisíc euro, zbytek dědicové. Paradoxem je, že Gurlitt chtěl původně zpeněžit obraz jiného německého velikána Maxe Liebermanna, ale protože mu nešel sundat ze zdi, vybral nakonec pro aukci Beckmanna.

Když úředníci 28. února 2012 konečně vstoupily do Gurlittova bytu, nikdo z nich ani v nejmenším nepředpokládal, jaké množství exponátů se v něm nachází. V bytě bylo uloženo 1 406 uměleckých děl (121 zarámovaných a 1 285 nezarámovaných). Gurlitt dostal pokyn sedět v rohu a sledovat, jak jsou Picasso, Otto Dix, Renoir, Max Liebermann, Delacroix nebo Canaletto baleni do krabic a vynášeni z bytu. Sbírka měla hodnotu stovek milionů dolarů. O rok později, 10. února, našly úřady v jeho druhém bydlišti, rodinném domě v rakouském Salzburku, desítky dalších obrazů, přičemž ani to nemusel být zdaleka definitivní výčet. V mediích se totiž objevily informace o tom, že mnoho dalších vzácných děl se podařilo Gurlittovi prostřednictvím svého opatrovníka, advokáta Christopha Edela, přemístit a zabránit tak německým orgánům s nimi nakládat.


Tak jako tak, samotný Cornelius Gurlitt nesl ztrátu svých „milášků“ velmi těžce. Když poprvé od objevení sbírky vyšel ze svého bytu na nákup, vrhly se na něj desítky fotografů a on totálně zděšen a paralyzován nečekaným zájmem seděl dalších 10 dní ve svém bytě, neschopen jakékoliv činnosti. Nechápal, proč je kolem něj, člověka žijícího většinu života ve střídmosti a oddanosti svému poslání, najednou takový humbuk. V jediném neformálním rozhovoru, který poskytl novináři časopisu Der Spiegel během cesty vlakem ke svému lékaři, uvedl, že přece není Boris Becker, aby se o něj praly bulvární média a ztrátu své milované sbírky označil za horší zážitek, než úmrtí vlastní matky a sestry.

O dalších osudech kontroverzní sbírky po smrti Cornelia Gurlitta (2014) bylo napsáno již mnohé. Zde je tedy telegrafické shrnutí některých z těch nejzajímavější událostí:


Duben 2014: Státní zastupitelství v Augsburgu oznamuje, že po více než dvou letech zkoumání dostane Cornelius Gurlitt většinu svých obrazů zpět.


6. května 2014: Cornelius Gurlitt umírá ve věku 81 let ve svém bytě v Mnichově, aniž by svou sbírku uměleckých děl znovu spatřil.


Květen 2014: Podle své závěti odkázal Gurlitt svou sbírku Muzeu umění v Bernu ve Švýcarsku.


Listopad 2014: Je zveřejněn znalecký posudek psychiatra a právníka Helmuta Hausnera, který si

objednali členové Gurlittovy rodiny, podle něhož Cornelius Gurlitt trpěl "paranoidními bludy".


Listopad 2014: Uta Wernerová, sestřenice Cornelia Gurlitta, vznáší nárok na dědictví po svém bratranci.


Listopad 2014: Kunstmuseum Bern potvrzuje, že dědictví po Gurlittovi přijme a následně podepisuje s německou vládou a spolkovou zemí Bavorsko v Berlíně dohodu, která stanoví, že muzeum převezme pouze díla, u nichž se prokáže, že se nejedná o uloupené umění. Uta Wernerová a další Gurlittovi příbuzní závěť zpochybňují a začíná vleklý soudní spor. Nejprve u okresního soudu a poté u mnichovského vrchního zemského soudu se vede spor o to, zda byl Cornelius Gurlitt při smyslech, aby mohl závěť učinit.


Květen 2015: Sedící žena od Henriho Matisse a Dva jezdci na pláži od Maxe Liebermanna jsou vráceny dědicům bývalých židovských majitelů.


Prosinec 2016: Vrchní zemský soud v Mnichově oznamuje rozhodnutí, že Gurlittova závěť je platná a muzeum v Bernu je jeho právoplatným dědicem.


Listopad 2017: Kunstmuseum Bern a Bundeskunsthalle Bonn otevírají dvojvýstavu "Gurlitt: Zpráva o stavu degenerovaného umění - zabaveno a prodáno". Je to poprvé, kdy jsou díla z jeho sbírky představena široké veřejnosti.


Prosinec 2021: Po několikaletém zkoumání se Kunstmuseum Bern zbavuje dalších 38 děl ze sbírky. Muzeum oznámilo, že devět obrazů bylo prokazatelně ukradeno nacisty a poté bylo vráceno právoplatným majitelům. U ostatních děl prý nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o uloupené umění.


Únor 2022: Christoph Edel, Gurlittův bývalý opatrovník, obvinil v rozhovoru pro německou tiskovou agenturu DPA státní zastupitelství, politiky a média z bezohledného zacházení se starým člověkem, který právně nemohl být z ničeho obviněn. Původní označení „nacistický poklad“ označil jako silně přehnaný.



Cornelius Gurlitt po objevení sbírky v roce 2012 (zdroj: Artnet)

26 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page