Byla to bezkonkurenčně největší loupež v dějinách. Neúspěšný malíř A. H. natolik zbožňoval umění, že pro něj, ale nejen pro něj, nacisté po celé Evropě nakradli během pár let statisíce nejvzácnějších uměleckých děl.
Rubensovi "Grácie v zahradách Hesperidek", ukradené za II. světové války nacisty vytvořenou speciální skupinou ERR (zdroj: Shutterstock)
22.9.2010 byla středa. Kolem deváté večer byla již téměř tma a od Bodamského jezera foukal studený vítr, ohlašující brzký nástup podzimu. Na nádraží v městečku Lindau, na rakousko-německé hranici právě zastavil rychlovlak směřující z Curychu do Mnichova. Do vlaku nastoupilo několik německých celníků, aby provedli rutinní kontrolu cestujících, zaměřenou na případné větší sumy hotovosti, které si Němci tímto spojem rádi převáželi ze svých utajených kont ve Švýcarsku. Jeden z celníků si v uličce všimnul drobného bělovlasého staříka a požádal jej o doklady. Stařík mu předložil rakouský pas na jméno Rolf Nikolaus Cornelius Gurlitt a sdělil mu, že cestuje z Bernu, kde byl cosi vyřizovat v jedné z uměleckých galerií. Nervozní chování muže se celníkovi nezdálo a tak jej vzal stranou a vyzval jej, aby mu předložil vše, co má u sebe. V peněžence pana Gurlitta objevil 9000 Euro ve zcela nových bankovkách. Přestože stařík nic neporušil, protože limit na převáženou hotovost byl stanoven na 10000 Euro, jeho podivné chování způsobilo, že jej celník následně v úředním zápise označil jako osobu vhodnou k dalšímu prověření s podezřením na možný daňový únik. Nezapomněl doplnit ani další informace, které mu bělovlasý muž sdělil, a to, že již mnoho let bydlí v bytě v Mnichově, ale původní bydliště má v Salcburku, kde také platí daně. Netušil přitom, že tato jeho služební důslednost následně odstartuje jeden z největších novodobých příběhů o nelegálně nabytém umění.
Když začali němečtí daňoví úředníci, na základě doporučení celníka z Lindau, prověřovat detaily o majetkových poměrech pana Gurlitta, narazili na nečekanou skutečnost. Pan Gurlitt jakoby neexistoval. Nikdo s tímto jménem totiž nepobíral státní důchod, neměl žádné zdravotní pojištění, žádné daňové záznamy, žádná bankovní konta a nikdy nebyl v Německu zaměstnán. Nikdo s tímto jménem nebyl uveden ani v mnichovském telefonním seznamu. Přesto se jim podařilo ověřit fakt, že pan Gurlitt již 50 let skutečně bydlí ve stometrovém bytě v jedné z lepších mnichovských čtvrtí. To byl už pádný důvod k tomu, začít se o život tajuplného staříka naplno zajímat. Ale nebyl to důvod jediný. Druhým důvodem bylo příjmení Gurlitt. Pro ty, kteří znali německý umělecký svět za Hitlerovi vlády bylo toto jméno velmi povědomé. Bylo třeba zjistit, zda jde o pouhou náhodu či nikoliv.
Když se Adolf Hitler chopil v Německu moci, začal mimo jiné s tzv. očistou umění. Jakožto oddaný obdivovatel starých, zejména italských a holandských mistrů, zaměřil svou pozornost na důslednou likvidaci všech moderních tvůrců, jejichž díla se odchylovala od klasického vzorce. Nacisté jej doslova nazývali zvrhlým či zdegenerovaným uměním židovsko-bolševického původu a na černou listinu se tak dostala všechna modernistická díla expresionistů, futuristů, kubistů a dalších podobně smýšlejících umělců. Nacisté začali ve velkém konfiskovat toto "zdegenerované" umění z veřejných institucí i ze soukromých sbírek. V roce 1937 dokonce uspořádali v Mnichově výstavu nazvanou "Degenerované umění", aby ukázali široké veřejnosti tento umělecký "odpad". Ve stejnou dobu probíhala v Mnichově i monumentální výstava, představující schválené, velké německé umění, ale paradoxně měla asi čtyřnásobně nižší návštěvnost, než zmíněná přehlídka nechtěného umění. V roce 1938 byla nacistickým vedením jmenována čtyřčlenná skupina uměleckých dealerů, kteří měli za úkol prodávat zabavená "zdegenerovaná" díla zájemcům v zahraničí a za získané peníze nakupovat díla starých mistrů pro plánované monumentální "Führerovo muzeum", které Hitler hodlal vystavět v rakouském Linci.
Zde vstupuje na scénu Hildebrand Gurlitt, kurátor a znalec umění židovského původu, který byl překvapivě, i přes svůj nežádoucí rodokmen, jmenován jedním ze 4 členů Goebbelsem iniciované komise. Hildebrand Gurlitt měl dobré styky v evropských uměleckých kruzích, v moderním umění se navíc skvěle orientoval a tak vedle standardní práce pro komisi, dokázal svého členství náležitě využít. Některá "nechtěná díla" neprodával dál, ale zařadil je do své vlastní sbírky. V létě 1940 vznikla speciální pracovní skupina známá pod zkratkou EER (Einsatzstab Reichsleiter Rosenberg), vedená jedním z hlavních nacistických ideologů, Alfredem Rosenbergem. Tato rozsáhlá organizace působila po celé okupované Evropě se zaměřením na přivlastňování kulturního majetku. Hlavním cílem rabování byla pak díky svým bohatým sbírkám logicky Francie. Na akvizice z Francie osobně dohlížel ze zištných důvodů vášnivý sběratel Hermann Göring. Odvezeny byly desetitisíce artefaktů obrovské hodnoty, mezi nimi přibližně 5000 položek z francouzských sbírek rodiny Rotschildů. Hned v první zásilce určené pro vůdcovo muzeum v Linci byl slavný Vermeerův Astronom ze sbírky Édouarda de Rotschilda (dnes je k vidění v Louvru). Gurlitt měl ve Francii řadu užitečných kontaktů a tak byl velmi oblíbeným členem celého projektu. Na svých cestách navštěvoval opuštěné domy zámožných židovských sběratelů a odcházel odtud bohatší o díla Matisse, Picassa a dalších velikánů. Spoustu času trávil v Paříži, kde realizoval své obchody, obklopoval se luxusní společností a ženami, zatímco doma na něj čekala jeho manželka Helene a dvě malé děti, dcera Benita a syn Cornelius. Jeho příběh prý částečně inspiroval tvůrce francouzského filmu Monsieur Klein z roku 1976, s Alainem Delonem v hlavní roli. Díky své šikovnosti se vypracoval na jednoho z klíčových nákupčích pro Hitlerovo muzeum. Z každého získaného díla dostával 5% provizi a jeho už tak tučné konto se utěšeně rozrůstalo. Během tohoto období "odklonil" Gurlitt přibližně dalších 300 kusů zdegenerovaného umění pro svou vlastní sbírku. A nebyl zdaleka sám. Zmiňovaný Hermann Göring měl po skončení války ve svém držení kolem 1500 "nežádoucích" děl, mezi nimi významné malby van Gogha, Gauguina nebo Cézanna, vše v hodnotě stovek milionů dolarů.
Na počátku roku 1945, kdy již bylo většině pohlavárů Třetí říše jasné, jak válka skončí, uchýlil se Hildebrand Gurlitt s rodinou, společně s dalším překupníkem Karlem Haberstockem na zámek v bavorském Aschbachu, který patřil jejich příteli z pařížských pobytů, důstojníkovi Luftwaffe baronu von Pölnitzovi. V dubnu vstoupily do města spojenecké jednotky. Na zámku objevili Američané Haberstocka a Gurlitta i s jejich uměleckými sbírkami. Jen ta Gurlittova čítala 47 velkých beden. Velící důstojník americké armády informoval o objevu nadřízené a během několika dní dorazili na zámek dva členové tzv. "The Monuments Men", pověření, aby vyšetřili původ objevených děl. Záslužnou práci členů této speciální jednotky "lovců nacisty ukradeného umění" poutavě zachytil ve svém filmu The Monuments Men (Památkáři) z roku 2014 režisér a herec George Clooney, který si také ve filmu společně s Mattem Damonem, Cate Blanchett a dalšími hvězdami zahrál.
Pokračování v příštím blogu
Americký voják, člen jednotky "The Monuments Men" drží v rukou nalezený Rembrandtův portrét (zdroj: Shutterstock)