Ústí nad Labem zná většina z nás jako krajské město po staletí usazené v údolí, kterým si řeka Labe razí cestu k hraničním horám do Německa. Kdybych se Vás ale zeptal na nějakého slavného rodáka z Ústí, vzpomněli byste si na nějakého?
Sportovní fanoušci by si možná vzpomněli na slavného hokejového trenéra Luďka Bukače, nebo útočníka Milana Hejduka. Nicméně těch historicky významných rodáků Ústí nad Labem příliš nemá. Jedna mimořádná výjimka zde ale existuje. A tou výjimkou je muž, jehož jméno bohužel většině Čechů moc neřekne, přestože patřil v 18. století k nejvýznamnějším evropským umělcům své doby. Jmenoval se Anton Raphael Mengs.
Anton Raphael Mengs se narodil v Ústí nad Labem 12. března 1728 do rodiny dánského malíře židovského původu Ismaela Mengse. Ismael Mengs v té době působil jako dvorní malíř v Dráždanech a údajným důvodem, proč se jeho syn Anton nenarodil v Drážďanech, ale právě v domě č. 210 na náměstí v Ústí nad Labem, souvisel prý s jeho židovským původem. Rodina strávila po narození syna v Ústí pouze několik dní a vděčný Ismael daroval majitelce domu obrázek Madony, jehož originál se dnes nachází v Litoměřicích. Proč dal otec synovi právě jméno Anton Raphael? Odpověď je jednoduchá… jeho oblíbenými malíři byli totiž slavní Italové Antonio Allegri, známý jako Correggio a Raffaello Santi, zvaný Raphael.
Už od útlého věku projevoval malý Anton výrazný talent a jeho prvním učitelem byl samozřejmě otec Ismael. V roce 1740, deset let po předčasné smrti své ženy, se Ismael Mengs rozhodl přerušit svou práci dvorního malíře na saském dvoře v Drážďanech a vyrazil se svými třemi dětmi na tříletou vzdělávací cestu do Itálie. Po příjezdu do Říma prý ambiciózní otec zavíral svého tehdy dvanáctiletého syna Antona každý den do sálů, které vymaloval ve Vatikánu a ve vile Farnesina sám velký Raphael. Chlapce neustále zásoboval štětci a papírem a až večer ho pouštěl ven – potom co všechny obrazy okopíroval. Malý Mengs nebyl možná z těchto pochybných lekcí úplně nadšený, ale každopádně se pro něj jeho jmenovec Raphael stal celoživotním uměleckým vzorem.
Po návratu do Drážďan rozpoznal chlapcův obrovský talent také saský kurfiřt August III., který jej začal podporovat a již jako šestnáctiletého ho jmenoval kabinetním malířem na svém dvoře.
Další dvouletou cestu podnikla Mengsova rodina do Říma, když bylo Antonovi 21 let. Ten se v té době snažil vymanit z přílišného vlivu a péče svého otce. A povedlo se mu to skvěle. Když totiž hledal model pro obraz Madony, seznámil se s prostou římskou dívkou Margheritou, která se stala nejen jeho modelem, ale krátce nato i manželkou. Se svou ženou se vrátil ke dvoru v Drážďanech, kde potom působil jako dvorní malíř až do roku 1851, než se znovu vrátil do milovaného Říma. Pronajal si byt a ateliér na Via Sistina a záhy byl přijat do Umělecké akademie San Luca, což mu přineslo mnoho zakázek.
O několik let později přijel do Říma německý badatel v oblasti antiky J. J. Winckelmann a ubytoval se nedaleko Mengsova ateliéru. Jejich setkání se stalo rozhodujícím pro další Antonův umělecký vývoj. Winckelmann se stal nejen jeho přítelem, ale i nejdůležitějším rádcem, který mladého malíře nadchnul pro ideály klasických antických uměleckých děl. Díky jeho vlivu byl brzy v Římě Anton Mengs považován za zakladatele klasicistní malby, inspirované klasickou čistou antickou krásou. Mengs tak stanovil nová měřítka a znovuobjevil hrdinské náměty. Mengsovým protějškem v Paříži byl tehdy proslulý malíř Jacques-Louis David. Francouzův čistý dokonalý styl způsobil doslova uměleckou revoluci ve srovnání s bujarým stylem baroka a rokoka a byl to právě Mengs, jehož tvorba Davidovi ukázala cestu během jeho pětiletého stipendijního pobytu v římské vile Medici.
Mengs pracoval během života na třech velkých evropských dvorech: v Drážďanech pro Augusta III, v Římě pro papežský dvůr a v Madridu pro Karla III. Všude se mu dostalo poct a finančního uznání, mimo jiné proto, že byl vynikajícím portrétistou.
Ruku v ruce s obrovským nadáním a mezinárodním úspěchem však přibývaly také zdravotní komplikace. Již v době, kdy Mengs působil jako královský dvorní malíř v Madridu, trpěl příznaky těžkých depresí a melancholie. Když se pak po sedmi letech v roce 1769 vrátil ze Španělska do Říma, jeho vnitřní démoni se projevovali již v plné síle. Nikde se necítil šťastný, se svou početnou rodinou často měnil bydliště, na rok se přestěhoval do Florencie, znovu krátce do Madridu, Neapole a Florencie a zpět do Říma, svého osudového města. Z jeho patnácti dětí jich přežilo jen sedm, jedna dcera se stala malířkou. Když jeho žena Margherita umírá v roce 1778 ve věku 48 let, Mengs ze zdravotních důvodů naposledy mění v Římě bydliště a stěhuje se zpět na Via Sistina, kde původně žil. Bohužel zanedlouho následuje svou milovanou ženu a umírá ve věku pouhých 51 let. Jeho hrob se nachází v kostele San Michele in Sassia nedaleko chrámu svatého Petra. Ačkoli byl Mengs za svá díla vždy vysoce placen, neuměl zacházet s penězi. V tušení blížícího se konce tak prodává své stříbrné nádobí a cenný zlatý rytířský kříž, který mu před smrtí daroval papež, aby pokryl náklady na očekávaný pohřeb.
I když je Anton Raphael Mengs tradičně považován za německého malíře, myslím, že můžeme být jako Češi právem hrdí na místo jeho narození a částečně si tohoto geniálního umělce přivlastnit. Před II. světovou válkou měl Mengs v Ústí nad Labem i svoji ulici a pamětní desku, po nástupu fašismu byl však jeho židovský původ trnem v oku a po válce již k jejich obnovení bohužel nedošlo. Přitom jeho malby najdeme v těch nejslavnějších galeriích světa, např. Metropolitním muzeu v New Yorku, galerii Uffizi ve Florencii nebo v petrohradské Ermitáži.
Jen pro představu, jak vysoce jsou jeho díla ceněna i v současnosti – v červenci 2022 se Mengsův portrét saského knížete Friedricha Christiana prodal v aukční síni Christie‘s v Londýně za 475 tisíc liber, tj. přibližně 13,5 mil. Kč.